ZUZANA BADINKOVÁ (1990 v Detvě, Československo) – absolvovala Fakultu Výtvarných umení na Akadémii umení v Banské Bystrici, Ateliér Digitálnych médií (prof. Michal Murin) a Ateliér volné výtvarné umenie (prof. Štěpán Balázs). Věnuje se aktualizaci obrazového média ve vztahu k technologickým platformám výzkumu lidského smyslového vnímání v rámci mozkové činnosti.

​

Zuzana Badinková (1990) ve své práci propojuje východiska technického obrazu s artefaktem tradičního volného umění - malbou. Mezi její hlavní zájmy patří „malířský“ výzkum proměn obrazové formy v závislosti na identitě a vlivu technických obrazů jako vědecké výzkumné vizuality demonstrující procesy zkoumaného problému. Jedná se fakticky o způsob jejich postprodukčního zpřístupnění. Stejně tak ji fascinují virtuálně konstruované operativní systémy, jejichž redukovaná vizualita je nositelem jasně rozlišitelných informací. Umělost tohoto světa, jehož principům se postupně přizpůsobuje lidské chování a jednání, se stává výzvou k malířské falzifikaci a k fyzickému prožití obrazu, jež umožňuje právě aplikace malířského média v analytickém rozboru jeho vlastních konstrukčních procesů. Autorka pracuje v uzavřených obrazových souborech. Vytváří tak určité pozorovatelné registrace a formální sekvence. Z nich lze vyčíst dostředivé jádro problému i rozhraní, v nichž se pohybuje její fascinace sledovaným tématem. Na základě těchto materializovaných tezí, které se strukturují do seriálních obrazových řad, je možné vzájemných srovnáním vyhodnocovat autorskou pozici a pohyb napříč oblastí konceptualizované vizuality, který stojí za estetickými proměnami a obrazovou poetikou autorky.

​

Obraz je pro Zuzanu Badinkovou především odosobněnou situací. Stává se místem experimentu. Je založen jako model, jako čistě vztahová situace mezi vizuálním jevem a jeho vnímáním, mezi formální konstrukcí fenoménu a jeho reflexí coby smyslové zkušenosti. Tomu odpovídá autorčin přístup: nekontaktní tvarosloví, formální redukce a důsledné dotažení kompaktního obrazového celku umožňující akt pozorování. Generativní platforma technického obrazu je tu překlápěna do precizní lidské činnosti. Autorka postupuje při práci zdánlivě přísně metodicky. Přesto nenahrazuje a ani nemůže nahradit strojovou výrobu obrazu (produkci). Mechanismy vložené do operativních funkcí aparátů dostávají přes všechnu přísnost a rigorozitu použité formy lidský rozměr, jehož skrytost má svou nenahraditelnou platnost. Do všech předem stanovených principů, které definují operativní funkce aparátů, se prolamuje akt lidského rozhodnutí, jež se v důsledku projevuje jako samostatná formotvorná síla měnící vztah předpokladu a finality obrazu. Nečekanost změny, nespokojenost s vývojem díla, přehodnocení postupu a odklon od původního záměru k jeho vědomé transformaci, to vše je projev tvůrčího záměru, který ačkoliv nakládá s modelovou situací, přesto ji konfiguruje dle určitých osobních preferencí, vkusu a libosti.

​

Vzniká obraz jako partikulární fenomén. Partikulární ve smyslu specifický. Ten je odrazem jak umělé situace pozorovaného jevu, tak záznamem tvůrčí transformace v mantinelech předem stanoveného řádu. Apartnost zastupuje vedle aplikace pravoúhlé osnovy volba monochromů (zelená, žlutá, modrá, červená). Odstíny barev nejsou míchány, ale jejich rozdílné tonality je dosahováno různou intenzitou podkladových vrstev v odstínech šedi. Tyto podkladové vrstvy již propůjčují „půdorysný rozvrh“ celé obrazové skladbě. Právě tato transparence odkazuje na strojové vrstvení ploch. Badinková navíc používá iridescentní (irizující) barvy, které se mění v závislosti na světelných podmínkách a pohledovém úhlu a dodávají základní barvě kovový (metalický) lesk. Napomáhají tak sjednocovat i rozrušovat povrch obrazu, onu rovinu, v níž se obraz formátuje pro lidský zrak, a která odráží či pohlcuje intenzitu dopadajícího světla. Díky těmto postupům, dosahuje autorka neuvěřitelně jemných valérových nuancí, které otevírají další čistě malířské téma: vztah barvy a světla, respektive jejich vnitřní jednotu a propojenost.

​

Autorka se ve východisku své malířské práce odvolává na diagnostické a výzkumné metody magneticko-rezonanční angiografie (MRA), která neinvazivním způsobem zobrazuje cévní systém v těle a používá se k důkladnému průzkumu lidského mozku, jeho aktivit a funkcí. Charakteristickým postupem pro metodu angiografie je rentgenologické znázornění cév po předchozím vstříknutí kontrastní látky. Právě tento moment kontrastu se v některých jejích dílech objevuje jako další spínač pro předkládanou intenzivní smyslovou zkušenost. Funguje jako členící prvek kompozice (pruh, plocha) v rámci jednoho obrazu, ale i jako obraz-jednotka v rámci širší výstavní instalace z hlediska vnímání stěny a prostoru. Jednotlivé obrazy lze tak vnímat jako svého druhu svébytné, samostatné barevné zářiče, které přitahují divákovu pozornost, zkoumají nastavení, možnosti a limity jeho smyslové zkušenosti a zároveň vedou jeho pozornost do hlubinných dimenzí plochy, do iluzivních vrstev malby, které mohou analogicky připomínat detailně zaměřený výzkum vnitřních částí organismu či orgánů.

​

Petr Vaňous - kurátor výstavy